Pancéřování 
O pancéřování:

Nejdůležitější, nejviditelnější a také nejtěžší složkou ochrany tanku je jeho pancéřování. Od dob prvních tanků, které byly vybaveny pancéřováním z oceli na kotle, uplynulo mnoho let a tak není divu, že v oblasti pancéřové ochrany tanku se hodně změnilo. Generace poválečných tanků se ve většině případů liší typem pancéřování a dají se tak docela dobře odlišit. První generace poválečných tanků byla ještě vybavena klasickým ocelovým pancéřem. Oproti druhoválečným tankům byla ochrana většinou lepší. Tanky první generace měly stejně tlusté nebo tlustší pancéřování jako válečné tanky a mnohem lepší balistické vytvarování. Vhodně volené úhly sklonu pancéřování zvyšovaly pravděpodobnost odrazu střely a tím i naději přežít přímý zásah. Průměrný tank první generace měl maximální tloušťku pancéřování 100 až 200 mm (M47, M48, Centurion, Pz61, T-54/55) a u těžkých tanků dokonce 180 až 273 mm (Conqueror, M103, T10M). Pokud se započítá i sklon pancířů pak protitankové střely musely v době těchto tanků být schopny prorážet pancíř o tloušťce až přes 300 mm. To znamená, že průměrný tank 1. generace měl stejné nebo lepší pancéřování než nejodolnější tanky (Panther, Tiger, Tiger II, IS III atd.) druhé světové války. Koncem padesátých let a v šedesátých a sedmdesátých letech nastala pro tanky velmi těžká doba. I při stále se zvětšující hmotnosti pancéřování nemohl tehdejší tank odolat ničivé síle tehdy hromadně zaváděných řízených protitankových střel, které navíc mohly být neseny na vrtulnících i na lehkých automobilech a později dokonce i pěchotou. Průbojnost těchto střel byla už od padesátých let zcela dostatečná k probití pancíře i těžkých tanků. Jestliže tanky první generace měly pancéřování čelních partií při daném úhlu sklonu silné až 340 mm (Conqueror), protitankové kumulativní střely disponovaly průbojností 350 až 800 mm. Proto bylo jasné, že tank pro sedmdesátá léta musí být konstruován podle jiné filozofie  než tanky předchozí. Tyto tanky, patřící k druhé poválečné generaci, začaly být proto vybavovány vyspělejšími pancéři. Všechny země, které projektovaly tanky druhé generace s hrozbou kumulativních střel počítali, ale každá se s ním vypořádala jinak. Britové zůstali u homogenního pancéřování, ale jejich tank Chieftain má několik podstatných zlepšení, které zvyšovaly jeho schopnost přežít přímý zásah. Za prvé je to dozadu poloskloněná poloha řidiče, což umožnilo snížit výšku korby i celého tanku a zvýšit dále jeho odolnost při zásahu zepředu bez nepříjemného nárustu hmotnosti. Za druhé je to použití ochranných krytů kolejových pásů (zavedeny byly i u novějších variant tanku Centurion). Ty značně zvyšují odolnost při zásahu tanku z boku. To sice nebyla zase tak převratná novinka, protože principiálně shodné kryty pásů měly už tanky ve druhé světové válce jako jsou např. PzKpfw III Ausf N atd. U první generace poválečných tanků však opět vymizely z používání. Chieftain měl také pravděpodobně nejsilnější pancéřování ze všech druhogeneračních tanků. Některé prameny uvádějí tloušťku čelního pancéře 300 až 380 mm. Německo zavedlo v druhé polovině šedesátých let do výzbroje tanky Leopard. První verze (A1, A2) měly ještě klasické homogenní ocelové pancéřování. Byly konstruovány podle zcela jiné filosofie než britské tanky. Disponovaly pouze slabou pancéřovou ochranou. Důraz byl kladen na nízkou hmotnost konstrukce a velkou živost a pohyblivost tanku, která měla zabezpečit vyšší stupeň přežitelnosti. Zajímavé na tom je, že tento tank byl zkonstruován v zemi, která vždy kladla důraz na balistickou odolnost tanku. Nízkou odolností svých tanků si ale byli němci vědomi, takže už od verze A3 byly tanky vybaveny novou věží z tzv. komorového pancéřování. Jedná se pancéř s nejméně 2 vrstvami homogenní oceli mezi nimiž je vzduchová nebo plastová mezivrstva. Tank je tak lépe chráněn proti podkaliberní i kumulativní munici. Tímto pancéřováním byly dovybaveny i tanky Leopard dřívějších sérií. Sověti od druhé poloviny šedesátých let začali zavádět tanky T-64, které byly vybaveny standartním ocelovým pancéřováním plus na čele korby a věže měly vestavěny vrstvu křemenného materiálu. Tato složka známá jako tzv. "kombinace K", podstatně zvyšovala odolnost tanku. Přes všechna tato vylepšení, ale měly protitankové prostředky stále navrch. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let vynalezli Britové vrstvený druh pancíře, který je nazýván Chobham podle města kde sídlí továrna na jeho výrobu. Jeho přesné složení nebylo zveřejněno. Podle kusých informací, ale jeho vnější a vnitřní vrstvu tvoří klasická ocel. Mezi těmito jsou vrstvy z plastu, hliníku a keramiky. Tank Challenger, který byl jeden z prvních vybavený tímto pancéřováním, začátkem osmdesátých let odolával při čelním zásahu všem tehdy zavedeným protitankovým střelám. Další novinkou bylo počátkem osmdesátých let zavedení přídavného dynamického pancéřování. Poprvé ho na svých tancích použila izraelská armáda a na svých tancích je používal (a používá) i Sovětský Svaz, který okopíroval toto pancéřování od izraelců a později vyvinul i vlastní typy (Rusové, ale tvrdí, že vývoj běžel nezávisle na izraelském). Dynamický pancíř zvyšuje podstatně odolnost tanku proti kumulativní munici, ale málo proti munici využívající kinetickou energii.Navíc byly vyvinuty kumulativní střely vybavené tzv. tandémovými hlavicemi, které umožňují ničit spolehlivě i tank vybavený dynamickou ochranou. Vrstvený a dynamický pancéř patří k základním znakům tanků 3. generace. Ty přišly do výzbroje v 80. letech (M1 Abrams, Leopard 2, Challenger, T-80) a jsou používány dodnes. Použití vrstvených pancířů, které jsou většinou lehčí než klasické ocelové, umožnilo zvýšit tloušťku pancéřování, odolnost tanku proti všem typům protitankových zbraní a též řešit otázku odolnosti tanku při zásahu do bočních (popřípadě i horních a zadních) partií tanku. Některé tanky 3. generace mají pancéřování tlusté i přes 700 mm. Tanky Leclerc, Merkava Mk.4 nebo "Black Eagle" náleží již 4. generaci poválečných tanků. Využívají veškerého pokroku, kterého bylo v oblasti balistické ochrany tanku dosaženo. Jsou vybaveny většinou moduly vrstveného nebo dynamického pancéřování, které se v případě poškození dají snadno vyměnit. Je u nich ve větší míře řešena otázka přežití zásahu i do jiných partií než čelních. S tím souvisí i tzv. absolutní ochrana tanku, což je termín používaný pro takový stupeň ochrany tanku, který umožňuje přežít zásah do jakýchkoliv partií věže i korby. Jistým stupněm "absolutní ochrany" má být vybaven např. tank Merkava Mk.4. V následujících letech budou tanky stále vybavovány vrstvenými a dynamickými typy modulárního pancíře, které se principiálně nebudou příliš lišit od dnešních typů. Budou ale odolnější. Již dnes jsou například zaváděny typy tzv. těžké dynamické ochrany, které se vyznačují vyšší odolností jak proti tandémové kumulativní munici tak proti kineticky působíci protitankové munici. V daleké budoucnosti se počítá ještě s tzv. elektromagnetickým pancéřováním a dalšími vyspělými druhy pancéřové ochrany. Kromě toho se přechází ke koncepci ničení všech typů střel ještě před zásahem tanku (viz. aktivní obranné systémy). Přesto i v budoucnosti si pancéřování jako prvek ochrany tanku asi udrží své postavení, jako to základní co brání tank při zásahu protitankovou municí.


Druhy pancéřování:

Homogenní pancéřování a materiály používané na pancéřování

Vrstvené pancéřování

Dynamické pancéřování

Modulární pancéřování

Elektrické pancéřování